1. den 360 km: přesun k německým hranicím
První den byl na programu pouze přesun k západním hranicím ČR. Pro nocleh jsem vybral kemp Babylon, který nám poskytl docela dobré zázemí.
2. den 633 km: ČR - Německo - Lucembursko
Cílem druhého dne bylo projet celé Německo a dorazit až do Lucemburska. V minulosti jsem Německo projížděl jen po dálnicích a nikdy to nebyl příjemný zážitek - tisíce najetých kilometrů, které nic zajímavého nepřinesly. Proto nyní trasa vedla okreskami, až na dálniční úsek okolo Norimberku. Za tímto úsekem začala být cesta záživná, silnice procházely kopcovitou krajinou plnou zatáček, takže jízda byla příjemná.
K večeru jsme dorazili do města Alezingen, které se nachází nedaleko hlavního města Lucemburk a ubytovali se v kempu Bon Accueil, který byl téměř v centru města. Útulný, moderně vybavený kemp, byla to dobrá volba.
3. den 177 km: Výlet po Lucembursku – Belgie - Ardeny
Po opuštění kempu jsme zamířili na projížďku Lucemburkem. Vyšlo nám to dobře, bez postávání v kolonách, protože v sobotu ráno byl v ulicích města minimální provoz.
Další zastávkou byla obec Koerich, kde stojí stejnojmenná zřícenina hradu z přelomu 12. a 13. století. V 1.-4. století oblast obývali Římané, dokazují to ruiny jejich sídel Villa Rustica, které se rozléhají v nedalekém lese. K prohlídce stačí popojít pár stovek metrů od parkoviště na okraji lesa.
Odtud jsme si na chvíli odskočili do Belgie, na prohlídku města Arlon, které patří mezi nejstarší v této zemi. Zde jsou také viditelné stopy římské civilizace, jako např. Tour Romaine – součást někdejších hradeb, nebo zbytky starých římských lázní. Za 2. světové války, v průběhu bitvy v Ardenách 1944, zde měl svůj hlavní stan gen. Patton. Události připomíná jeho památník, na náměstí také americký tank Sherman.
Silnice nás opět zavedla do Lucemburska, kde jsme se po cestě pokochali přehradou Lac de la Haute-Sûre, hrady Bourscheid a Vianden (označovaný jako lucemburský Karlštejn). Pro vodní díla mám slabost, takže jsem u Vinanden nemohl vynechat největší přečerpávací elektrárnu v Evropě, která připomíná naše Dlouhé stráně. Tímto jsme putování Lucemburskem uzavřeli.
Lucembursko je hodně členitá země, takže motorkáři si tam můžou užívat atraktivních silničních úseků. Narazili jsme však na silnice, které jsou vyhlášené jako "motorkářské úseky". Je nutné počítat s tím, že na takové úseky může být v nepracovní dny zakázán vjezd motorkářům. V Lucembursku je taky dobré natankovat palivo, protože tam mají oproti Belgii nižší ceny.
Počáteční kilometry Belgií jsme jeli ve stopách bitvy v Ardenách. První zastávka byla u města Foy, obsazeného německou armádou během bitvy v Ardenách a následně osvobozeného příslušníky 101. americké výsadkové divize. Těm je taky věnován památník u rozcestí. Příběhy příslušníků této jednotky vypráví seriál Bratrstvo neohrožených (Band of Brothers), který považuji za jeden z nejlepších novodobých válečných filmu a také tam jsem čerpal inspiraci pro tuto cestu.
Nedaleké město Bastogne bylo jedním z klíčových míst bitvy, která se odehrála v prostoru města mezi Němci a Američany. K již částečně obklíčenému Bastogne se podařilo přesunout 101. výsadkovou divizi v čele s generálem Mac Auliffem. Dne 22. 12. 1944 bylo město zcela obklíčeno a Němci vyzvali americké jednotky, aby se vzdaly. Gen. McAuliffe jim odpověděl „Aw, nuts!“ (významově něco jako táhněte do řiti), pokračoval v boji, a nakonec se jim povedlo město ubránit s pomocí 4. obrněné divize generála Pattona. Nikdo ze 101. však nikdy nepřiznal, že potřeboval pomoc při obklíčení. (nuts = ořechy, v Bastogne se odedávna pěstují, a tak se při tradičním ořechovém trhu tato válečná epizoda hojně připomíná).
U města je na paměť bitvy v Ardenách vybudovaný velký památník Memorial du Mardasson, má podobu pěticípé hvězdy a je na něm nápis „Belgický lid má na paměti své americké osvoboditele“. Uvnitř je muzeum věnované bitvě v Ardenách.
Na náměstí v Bastogne je památník gen. McAuliffe a tank SM4 Sherman. Všechny památky na válečné události jsou dobře udržované a lidi si jich váží. Nikde jsem tam neviděl bojovou techniku natřenou na růžovo, nebo v takovém stavu, jak je např. u Dukelského průsmyku! Odpoledne jsme zakempovali na okraji města a k večeru pěšky vyrazili do centra Bastogne. Camping de Renval byl rozlehlý, ale jinak docela příjemný kemp.
4. den 353 km: Dinant-Namur-lodní výtahy Canal du Centre-Mons-Tournai
Severně od Arden se krajina postupně zplošťovala a cesty už byly jen v rovině. Tento den náš výlet začal v městečku Dinanat, odkud pochází Antonín Josef Sax (přezdívaný Adolf), který v roce 1840 vyrobil první saxofon. Před rodným domem stojí (nebo spíš sedí) jeho socha v životní velikosti. Saxofony se v různých podobách objevují po celém městě. Dominantou města je chrám Notre-Dame de Dinant, který je vybudovaný pod skalní stěnou, na skále nad ním nelze přehlédnout citadelu. Chrám byl za 1. světové vážné poškozen. Dinant je položený na obou březích řeky Másy a také zdejší most zažil tvrdé boje mezi francouzskou a německou armádou. Na mostě byl 1914 zraněn de Gaulle, pozdější francouzský prezident.
Cestou kolem řeky jsme pokračovali do Namuru. Strategická poloha město předurčila k tomu, aby bylo vybudováno jako pevnost. Ještě koncem 19. stol. bylo považováno za jedno z nejsilněji opevněných území v Evropě. V minulosti zažila zdejší citadela řadu bitev, a to za 1. i 2. světové války. Na motorkách jsme přijeli až k citadele, kde prostředí připomínalo brněnský Špilberk. Město nabízí k vidění i mnoho dalšího. Je dost velké, navíc bylo vedro, tak jsme se snažili kolem zajímavých míst projíždět na motorce. Za zmínku stojí Palác Elysette, Katedrála Saint-Aubain, Chrám Saint-Loup, Théâtre Royal de Namur či městská věž.
Pokračovali jsme dál do části Belgie, kde byl největší průmyslový rozvoj, a proto se od roku 1871 budoval Canal du Centre se záměrem převzít dopravu nákladů. Mezi řekami La Louviere a Mons je na úseku 21 km výškový rozdíl hladin 90 m. Koncem 19. stol. se proto vybudovala soustava čtyř hydraulických výtahů, které jako jediné zůstaly v původním stavu a funkční. Jedná se o Houdeng-Goegnies, Houdeng-Aimeries, Strépy-Bracquegnies a Thieu. Jsou volně přístupné, takže se daly dobře prohlédnout ze všech stran.
Chateau d'Havré
Odpoledne nás přivítalo město Mons. Motorky jsme zaparkovali na náměstí Grand Place, sundali moto hadry a vydali se pěšky na prohlídku centra. Nejvýraznějším prvkem je věž Le Beffroi, která měří 87 m a má být symbolem městských práv a svobod. Dokončena byla 1674 a jedná se jedinou barokní zvonici v Belgii. Zvonkohra má 47 zvonů, největší váží 5 tun.
Poledním bodem na programu bylo Tournai, město založené před 2000 lety. I zde se nám podařilo najít místo u náměstí, takže jsme měli všechno po ruce. Úžas vzbuzuje pohled na chrámový celek s pěti věžemi, který je se svými 134 m délky největším v Belgii. Zvonice Le Beffroi je zase nejstarší v Belgii, její historie začíná v r. 1188. Uprostřed náměstí socha ženy se sekyrou připomíná legendu o Christině Lalaingové, která se v r. 1581 postavila do čela obránců města při španělském obléhání.
Ke kempu Canteclaer jsme dorazili po 17 hod., ale recepce byla už zavřená a nedalo se ubytovat. V navigaci jsem měl staženou databázi kempů, takže jsem vyhledal jiný, asi 30 km vzdálený. Cesta k němu byla zdlouhavá, protože vedla nekonečnými obcemi, kde jsou zóny s povolenými 30 km/h a plno retardérů. Mimo obec je až na výjimky povoleno 70 km/h, téměř na každém rohu číhá radar.
Když se nám podařilo k druhému kempu podle navigace dojet, tak tam nic nebylo. Nevyplatí se důvěřovat všem podkladům staženým z internetu. Další kemp byl zase 25 km vzdálený a opět přesun šnečím tempem. Už jsem z toho začínal být zoufalý a přemýšlel o přenocování někde na divoko. Tady by nebylo snadné najít místo, protože široko daleko nebyl žádný les či zarostlé pole. Ale když se kolem 20 hod. objevil další kemp a recepce ještě nebyla zavřená, všechno to ze mě spadlo. Kemp De Gavers vypadal dobře a ubytovali jsme se na 2 noci. V ceně byl i vstup do krytého bazénu a jezera.
5. den 278 km: Waterloo - Brusel - Antverpy
Bitva u Waterloo byla poslední a rozhodující bitvou napoleonských válek, ve které se střetla francouzská a spojenecká (britsko-nizozemsko-pruská) vojska. Bitva se odehrála 18. června 1815. Porážka Francouzů měla za následek definitivní odstoupení Napoleona a zánik prvního francouzského císařství. Jako první jsme vyrazili k symbolu této události - mohyle Butte de Lion (lví pahorek), který symbolizuje vítězství nad Napoleonem. Měří 41 m a byl postaven 1823-1826 na místě, kde byl raněn příští nizozemský král Vilém I. Socha váží 28 tun a údajně byla ulita z kanónů posbíraných na bojišti. V době našeho příjezdu bylo ještě vše zavřeno, včetně cesty na pahorek. Návštěvu muzea jsem neměl v plánu, ale na ten pahorek bych se rád podíval. Mimo tohoto je ještě možné navštívit Wellingtonovo muzeum, muzeum voskových figurín a Napoleonovo stanoviště ve vsi Vieux-Genappe.
Následoval Brusel, hlavní město Belgie, které si přivlastňuje označení „srdce Evropy“. Jak jsem předpokládal, ulice města byly zacapané kolonami auta. Je možné, že europoslanci zrovna jeli zrovna do práce, protože jako první jsme si to namířili k europarlamentu. Doufal jsem, že tam potkáme nějakého našeho poslance, ale nepoštěstilo se nám.
Další honosnou stavbou je Palais Royal - královský palác, kde je oficiální sídlo belgického krále.
V centru jsme motorky zaparkovali a vyrazili do ulic pěšky. Soška čurajícího chlapečka Manneken Pis je jedním ze symbolů města, a kdo ji na vlastní oči neviděl, jako by v Bruselu nebyl. Podle pověsti jeden bohatý měšťan ztratil na slavnosti malého synka. Po pěti dnech zoufalého hledání našel hocha právě na tomto místě, zrovna když čural. Na památku nechal otec zhotovit tuto sošku, která se časem stala populárním symbolem města. Původní socha se po několika pokusech odcizení definitivně ztratila před 40 lety, teď už je tam kopie.
Náměstí Grand-Place – je označováno za jedno z nejkrásnějších náměstí světa a radnice Hôtel de Ville prý patří k nejhezčím stavbám svého druhu v celém Beneluxu. Myslím, že na tom něco bude, opravdu je to něco výjimečného. Bohužel náměstí není moc velké a nenabízí se tam ideální podmínky k focení.
Nejnáročnější cesta byla k bazilice Sacré-Coeur. Silnice tam z velké části procházela rekonstrukcí, takže to tam bylo totálně zacpané kolonami, do toho ještě šílené vedro. Bazilika je postavena na kopci a má 90 m věž, která slouží jako rozhledna.
Pro mě je symbolem Bruselu Atomium a na tuto stavbu jsem se těšil nejvíc. Vzniklo v roce 1958 u příležitosti výstavy Expo. Má znázorňovat 165 miliardkrát zvětšenou molekulu krystalu železa, dosahuje výšky 102 m. Atomium mělo být původně po výstavě zrušeno, ale pod tlakem veřejnosti zůstalo zachováno. V letech 2004-2005 prošlo rekonstrukcí, kdy byl během oprav zcela vyměněn povrch koulí. Ve skutečnosti je mnohem větší a krásnější, než jsem si představoval z fotek. Motorky jsme zaparkovali nedaleko vstupu. Jak se při návratu ukázalo, místo měl pronajaté nějaký prodavač zmrzliny a nemohl to rozdýchat, tak jsem se s ním dostal do slovního konfliktu. O prohlídky Atomia je velký zájem a je nutné vystát frontu, my tam čekali asi půl hodiny. První se jede výtahem do vrchní koule, ale tam může jen omezený počet návštěvníků. Koule slouží jako rozhledna s restaurací. Po prohlídce nás zase svezli dolů a do dalších koulí vedou jezdící schody. Myslel jsem si, že i z ostatních koulí bude vidět ven, ale nejsou tam okna. Slouží jako galerie, nebo tam promítají různé filmy z historie o Bruselu. Vedle Atomia je možné navštívit park Mini-Europe, kde je 300 evropských budov a atrakcí v měříku 1:25.
Z Bruselu jsme pokračovali přes Mechelen a Lier do Antverp. Zde je po Rotterdamu druhý největší přístav v Evropě a největší koncentrace petrochemických závodů. Za 1. a 2. sv. války byl tento strategický přístav okupován Němci, kteří jej hodlali v případě postupu Spojenců zničit. To se díky akcím odbojářů nepovedlo, a tak se v poslední fázi války stál důležitou zásobovací základnou Spojenců. Město však utrpělo velké škody, způsobné německými raketami V-1 a V-2.
Mě tam nejvíc zajímal přístav. Projeli jsme i komunikace, které jsou určeny pro obsluhu přístavů a pak v severní části poloostrov opustili podmořským tunelem. Za tunelem nás zabrzdila několik desítek kilometrů dlouhá kolona, která vznikla díky dopravní nehodě. Velkou část cesty jsme projížděli mezi auty.
6. den 122 km: Gent, Bruggy, severní pobřeží
Tento den nás čekal přesun k severnímu pobřeží, které už nebylo daleko. Po ránu bylo pod mrakem a nebylo tak horko. První jsme se zajeli podívat do Gentu. Město vzniklo kolem r. 940, ve středověku bohatlo především obchodem s látkami a vlnou. Byl zde vybudován umělý kanál v délce 33 km, který je druhým největším námořním přístavem v Belgii.
Odtud jsme pokračovali do města Bruggy. To bývá označováno jako Benátky severu, protože je protkáno sítí kanálů, tvořených řekou Reie. Ze všech belgických měst si nejlépe zachovalo středověkou podobu. Toto dokazuje třeba Grotte Markt - Velké náměstí. Tomu dominuje zvonice Belfried s výškou 83 m a přestože to není moc patrné, je nakloněná o 83 cm na jihovýchod. Nezpůsobil to zub času, takto už byla postavena. Na náměstí Burg je nejvýznamnější stavbou městská radnice, podle jejího vzoru byly stavěny i jiné radnice v Belgii. Na okraji města nelze přehlédnout 4 větrné mlýny, které pochází z 2. poloviny 18. století. V létě prý bývají při větrném počasí v provozu, ale při naší návštěvě žádný nebyl. Sloužily k mletí zrna a výrobě energie. Na rozdíl od nedalekého Nizozemska nebylo v Belgii tak nutné odčerpávat vodu a vysoušet území.
K pobřeží už zbývalo jen několik kilometrů. Cílem bylo dorazit do města Blankenberge a zde jsme se ubytovali v kempu Bonanza 1 na 2 dny. Vzhledem k destinaci jsem měl určité předsudky, že kemp bude přecpaný, ale to se naštěstí nepotvrdilo. Přijeli jsme chvíli po poledni a na další čas jsem plánoval koupání v severním moři, které bylo od kempu několik set metrů. Jirka pořád nechtěl věřit, že kousek od nás je moře. Bohužel bylo zataženo, foukal však silný vítr a díky velkým vlnám pobřežní hlídka koupání na pláži zakázala. To nám nezabránilo vyrazit k pláži a ve vodě smočit alespoň nohy. Vzduch byl sice chladný, ale voda na můj vkus příjemná. Pobřeží je tady písčité, lemují ho hotely či bytové domy, není tam nic zajímavého k vidění.
7.den 226 km: Cesta kolem pobřeží - Oostenende - Ypres (Yperit) - Dunquerke (Francie)
Cestu kolem pobřeží jsem si představoval tak, že pojedeme po silnicích lemující pobřeží a budeme se kochat výhledem na moře. Bohužel tomu tak nebylo, protože všude jsou pobřežní valy. Pro výhled se musí na val vylézt nebo při průjezdu městy odbočit k plážím.
Asi po 70 km nás přivítala Francie. Zde jsem chtěl vidět Dunkerque, který je spojen s událostí za 2. světové války. Od 20. května 1940 byly spojenecké armády ve Francii rozděleny na dvě poloviny. Severní část vojsk byla v horší situaci, protože jejím operačním prostorem se stala nevelká kapsa, ve které se dalo jen s obtížemi manévrovat. Navíc Němci začali prostor bráněný spojenci stále zužovat. A tak se brzy britský expediční sbor, dvě francouzské armády a belgická armáda ocitly v kritickém postavení. Bylo jasné, že jediným východiskem je evakuace - operace Dynamo. Britský a francouzský premiér původně s evakuací nesouhlasili, ale později už bylo jasné, že pokusy o vyproštění jižními armádami jsou marné a že Belgičané kryjící levý bok obklíčených armád již dlouho nevydrží. V kapse se nacházelo asi 400 000 vojáků. Byla nasazena plavidla všech možných druhů - čluny, remorkéry, kolové výletní parníky, soukromé jachty, trajekty, torpédoborce, minolovky a další. Večer toho dne vydala Admiralita rozkaz k zahájení operace. Vzhledem k naprosté německé převaze Angličané počítali s tím, že vyprostí maximálně 45 000 mužů. Za dva týdny se podařilo zachránit téměř 370 000 vojáků.
K připomenutí je zde možné navštívit muzeum, které se věnuje operaci Dynamo. Také jsme na několika místech nedaleko pláže narazili na informační cedule s dobovými obrázky a popisem. Musím však přiznat, že mě návštěva Dunquerke moc nenadchla. V minulosti jsem byl v Normandii a tam jsem cítil jakousi atmosféru spojenou s válečnými událostmi, ale tady mi ji nic nenavodilo. Na okraji Dunquerke se rozléhají hřbitovy britských a francouzských vojáků.
Odtud jsme se vnitrozemím vrátili do Belgie a navštívili město Ypres. To ve 13. století patřilo k nejmocnějším flanderským městům, jeho úspěch byl založen na výrobě sukna. Katastrofou pro něj byla 1. sv. válka, během čtyř bitev o ypernský výběžek z něj zůstaly jen trosky a padlo přes 400 000 vojáků. Jméno je spojeno s užitím bojových plynů, kdy byl poprvé nasazen dusivý a zpuchýřující plyn. Po válce bylo město znovu vystavěno podle původní gotické podoby, ale za 2. světové války opět utrpělo značné škody. Těmto událostem se věnuje muzeum In Flanders Fields Museum.
Zdejšímu náměstí dominuje obrovská katedrála. Uvnitř mezi obrazy s náboženskou tématikou zaujme malba, kde jsou zachyceny bitvy.
Počasí se oproti předchozímu dnu zlepšilo, takže po návratu do kempu jsme se převlékli a vyrazili na pláž. Vlny byly pořád docela velké, ale koupání už bylo povoleno. Ovšem jen v místech, kde dohlížela pobřežní hlídka. Ve vodě lidem dovolili plavat jen několik desítek metrů od břehu, ale mně to nevadilo, protože v těch vlnách jsem se necítil moc bezpečně.
8. den 280 km: Nizozemsko – poloostrovy
Tento den jsme se rozloučili s Belgií a překročili hranice nedalekého Nizozemska. To bývá často nazýváno Holandskem či Nizozemím. Holandsko jsou pouze dvě provincie a Nizozemí byl historický název pro uspořádání, které přibližně představuje dnešní Benelux. Nizozemsko je rovinatá země, která má zhruba poloviční rozlohu než ČR, bez vodních ploch má rozlohu jako Morava. Hustota osídlení na kilometr čtvereční je naopak oproti ČR téměř čtyřnásobná. Velká část země je pod hladinou moře a o odvodnění se stará 20 tisíc výkonných čerpadel. Pokud by přestala pracovat, do 24 hod. by se octla téměř polovina Nizozemska pod hladinou. Nejvyšší vrchol zde dosahuje 321 m. Již od dávných dob je Nizozemsko považováno za jednu z nejvyspělejších zemí světa.
Po cestě jsme chtěli udělat foto u hraniční značky, ale rozhraní mezi Belgií a Nizozemskem nebylo nijak označeno. Hranici jsem zaznamenal jen na navigaci. Má představa byla taková, že tyto země jsou téměř stejné, ale postupně se nám začal otevírat úplně jiný svět. Vše bylo v Nizozemsku takové hezčí, uspořádanější a hlavně kvalitní silnice (ty v Belgii by se daly přirovnat k těm našim, někde i horší, protože byly z panelů). Možná to bude znít úsměvně, ale 80 km/h – tedy o 10 km/h vyšší maximální rychlost a menší hustota radarů, naše cestování se tím výrazně zpříjemnilo.
Zde jsem měl také udělanou trasu silnicemi kolem pobřeží, ale díky vysokým hrázím nebyl výhled na moře. Hráze byly někde oplocené a pásly se tam ovce či kozy, takže vylézt se dalo jen na některých místech.
Cesta na první poloostrov vedla podmořským tunelem Westerschelde, který je s 6,6 km nejdelší v Nizozemsku. Poplatek za moto 2,50 €.
Hodně k vidění je toho okolo města Vlissingen, kde zdejší přístav po staletí střežil ústí Západní Šeldy. Ta byla se svou šířkou 4 km pokryta dostřelem jeho děl už v 18. stol. Dodnes jsou tam patrné stopy po různých válečných událostech. Město proslulo svými loděnicemi De Schelde a zbrojovkou Het Arsenaal z roku 1649. Pevnost Fort Rammekens střežila přístav, je tam vystaveno několik starých kanónů a socha nizozemského admirála Michiela de Ruytera, hrdiny mnoha bitev v 17. stol. Nabízí i prohlídku vnitřní části pevnosti, ale v době naší návštěvy bylo ještě zavřeno.
Od roku 1700 stojí na pobřeží Mlýn Oranjemolen. Byl v provozu 250 let a mlel především mouku. Jeho strategická poloha vedla v minulosti k častému ostřelování. Dodnes je ve zdi dělová koule z děla pocházející z anglického ostřelování v roce 1809. Šrámy po kulkách pocházejí z konce 2. sv. války, kdy se zde vylodily spojenecké jednotky. Události 2. světové války připomínají i zbytky opevnění Atlantického valu a památníky věnované vojákům.
V polích jsou bunkry Landfront vlissingen, přijet k nim je možné pouze po cyklostezce
Město Middelburg připomíná někdejší slávu Východoindické společnosti, ta před třemi sty lety využívala jeho přístav. Značná část města včetně řady historických památek byla zničena za německých náletů roku 1940. Radnice z 15. stol. je považována za jednu z nejhezčích v celém Nizozemsku. Byla z velké části zničena a po válce se ji podařilo obnovit. Před ní se rozkládá starý rybí trh, který existoval už v roce 1559.
Pokračovali jsme do provincie Zeeland, kde je možné navštívit řadu unikátních vodních děl. Tato oblast v minulosti trpěla intenzivním zaplavováním. V roce 1957 byl schválen tzv. Deltaplán – bylo rozhodnuto uzavřít ramena delty a zabránit tak definitivně povodním. Vzniklo největší vodní dílo na světě a jeho stavba trvala 30 let. Poslední přehradou byla Oosterscheldekering v roce 1987. Původním záměrem bylo deltu změnit na sladkovodní jezero, díky ekologickým aktivistům se musel projekt přepracovat. Díky tomu jsou v přehradě propusti jejichž vrata jsou tlustá 5 m a váží 500 tun. Umožňují tak proudění vody při přílivu a odlivu, zavírají se jen při velkých bouřích. Uprostřed přehrady je na umělém ostrově vybudované návštěvnické centrum Deltapark Neeltje Jans, které nabízí informace o výstavbě tohoto vodního díla.
Město Zierikzee je největší město na ostrově Schouwen Duiveland. Dlouhou dobu bylo špatně přístupné, a tak si zachovalo většinu historických památek. Zajímavostí je věž Dikke Torren, která se začala stavět již v roce 1454, ale nikdy se ji nepodařilo dokončit. Přesto dosáhla mimořádné výšky a mohutnosti.
Maják Vuurtoren van Hellevoetsluis
Na 2 noci jsme se ubytovali v kempu Duinhorst. Byl hodně velký a dost zaplněný, moc se mi zdejší prostředí nelíbilo.
9. den 274 km: Haag - Delft – Rotterdam –větrné mlýny Kunderdijk - Utrecht – Naarden - Amsterdam
Kemp byl nedaleko Haagu, takže jsme do města přijeli brzo ráno, když tam byl ještě klid. Haag sice není hlavním městem Nizozemska, ale je sídlem vlády, parlamentu a královny. Město je známé zejména v souvislosti se sídlem Mezinárodního tribunálu, který má sídlo v Paláci míru - Vredespaleis. Stavba byla dokončena v roce 1913 na objednávku amerického miliardáře Carnegieho. Ten palác věnoval městu s určením, aby poskytl sídlo Mezinárodního tribunálu a pro podporu světového míru.
Na historických fotkách z této oblasti se často objevují lázně Scheveningen, které byly v 19. stol. nazývány „perlou Severního moře“. Současná podoba mě moc nenadchla, hlavní budova je utopena mezi nevzhlednými stavbami, působilo to tam až kýčovitě.
V Rotterdamu nás kromě kolon přivítalo i mnoho uzavírek. Bylo komplikované se dostat k naplánovaným cílům a po zdlouhavém bloudění jsem rozhodl, že odtud raději vypadneme. Kousek od města jsou větrné mlýny Kunderdijk, ale zde byla situace velmi podobná. Příjezdová silnice uzavřená a nikde vyznačena možnost objížďky. Nepřicházelo v úvahu, že bychom tento zajímavý cíl vynechali, byl jsem připraven tam dojet třeba po cyklostezce. Díky mapám v navigaci se nám podařilo projet bludištěm uliček a k mlýnům jsme zdárně dorazili. Větrné mlýny Kunderdijk byly postaveny kolem roku 1740 nad rýnským ramenem Lek, celkem 19. Jejich úkolem bylo odvodňovat polder Alblasserwaard, který leží pod hladinou moře, a proto tam neustále stoupá spodní voda. Mlýny se dodneška dochovaly v dobrém stavu, jejich práci však převzala jedna z největších přečerpávacích stanic v Evropě.
Odtud jsme zamířili do provincie Utrecht a zastavili se v centru stejnojmenného hlavního města. Katedrálu Domkerk obléhalo lešení, takže nic moc nebylo vidět. Procházka ulicemi okolo centra nás příliš nenadchla. Možná to bylo tím, že během krátké doby jsme navštívili mnohem atraktivnější místa, těžko říct. O to víc jsem se těšil do Naardenu, které u nás známe díky J. A. Komenskému, který musel opustit svou vlast, protože byl pronásledován jako protestant za svou víru a zde našel nové útočiště. Městečko má při pohledu z ptačí perspektivy tvar dvanácticípé hvězdy, dříve sloužilo jako opevněný hrad pro vojenskou posádku. Připomíná naše pevnosti Josefov nebo Terezín.
U kostela v centru městečka stojí velká socha Komenského a o několik ulic dál je mu věnováno muzeum. Zde samozřejmě najdete informace v češtině. Chtěl jsem si koupit nějaký upomínkový předmět (nejlépe magnetku), který by zobrazoval Naarden a Komenského, ale bohužel zdejší obchodníci nic takového nenabízeli. Zřejmě pro turisty z jiných zemí není Komenský takovou ikonou.
Posledním cílem mělo být hlavní město Nizozemska, Amsterdam. Jak jsme se k městu přibližovali, začala doprava houstnout a tvořily se nekonečné stojící kolony. Byl pátek odpoledne, takže pro návštěvu města asi nejméně vhodný čas. Prodíraní kolonami jsme nakonec vzdali a od prohlídky Amsterdamu upustili. Příliš mě to nemrzelo, protože až tak moc nejsem na turistiku ve velkých městech a sem se dá dobře dostat vlakem či letadlem, tak třeba někdy v budoucnu město navštívím.
Po návratu do kempu jsme pěšky vyrazili do okolí a na zdejších lesních cestách tak trochu zabloudili. Tím se výlet poněkud protáhl. Bylo to docela zajímavé, stezky nás neplánovaně zavedly ke starým bunkrům. Ale víc nás na okraji lesa překvapilo sídlo ambasády USA. Asi bych tady nechtěl být jejich turista v nouzi.
10. den 348 km: Cesta na sever kolem pobřeží jezer Markemeer a Ijsselmeer
Tento den nás čekala výrazně delší trasa a už od rána jsem se těšil na cestu kolem pobřeží. Po ránu bylo docela chladno, ale dlouho to nevydrželo a začal zase pařák. Po krátké návštěvě starobylého města Haarlem jsme pokračovali do Ijmuiden, kde nelze přehlédnout silné průmyslové zázemí. Přiznám se, že ten pohled byl fascinující, nic takového jsem ještě nikdy neviděl. V Ijmuiden je největší rybářská flotila z celého Nizozemska. Ústí tam do moře Severo mořský průplav, který díky plavebním komorám umožňuje plavbu veškerých lodí až do Amsterdamu a Zdymadlo Noordersluis patří mezi největší na světě. Bohužel díky rekonstrukci silnice se nám nepodařilo toto vodní dílo projet. Uzavírka nám výrazně zasáhla do naplánované trasy a k překonání vody jsme museli využít nejbližší trajekt, protože přes průplav tam nevedou mosty, jen dálniční podvodní tunely.
Kousek za městem Zaandam stojí komplex větrných mlýnů Zaanse Schans. Zaan je velká řeka, na jejíž březích se uchovalo šest starých větrných mlýnů. Po roce 1945 tyto mlýny restaurovali, uvedli do provozu a kolem nich byl vybudován skanzen zeleně a bíle natřených holandských domků. V tomto malebném prostředí jsem si připadal trochu jak v pohádce. Pohádkovou atmosféru však narušovaly davy turistů.
Dál jsme pokračovali na ostrov Marken, kde je stejnojmenná vesnice, jejímž symbolem je maják Het Paard. Vlastně to už ostrov není, v roce 1957 jej hráz se silnicí spojila s pevninou. Dojet se dalo jen na okraj ostrova, dál už byl zákaz vjezdu. Tento drobný detail však navigace neřešila a vedla pořád dál. K vesnici to bylo pěšky asi půl hodiny. Jirka nemohl jít, protože se mu utrhla podrážka a musel to řešit. Původní záměr, že tam vyrazím sám, jsem nakonec přehodnotil. Tak dlouhé zdržení tady nebylo v plánu a nechtěl jsem zase řešit situaci, kdy budeme večer hledat nějaký otevřený kemp.
Následovalo město Hoorn, které má bohatou historii spjatou s mořeplavectvím. Ve 14. stol. obdrželo městská práva a brzy se proměnilo v důležité přístavní město. Vyplula odtud i jedna z lodí pod velením kapitána W. C. Schoutena, která obeplula v roce 1616 nejjižnější bod Jižní Ameriky. Na počest svého rodného města jej nazval mys Horn. S úpadkem slávy holandského obchodu ve prospěch Angličanů upadla i sláva Hoornu a roku 1932 dokončením hráze na Zuiderzee skončila i jeho rybářská éra. Těšil jsem se, že si dáme na jídlo čerstvou rybu, jak je inzerováno v turistických průvodcích. Bohužel jsme na žádný kiosek s rybami nenarazili, pouze tam nabízeli hamburgery, kebab či hranolky.
Jak už jsem psal, dříve v této oblasti bylo moře, které se výrazně zařezávalo do pevniny. V roce 1932 však byla postavena mohutná, 32 km dlouhá hráz Afsluitdijk, která rozděluje záliv Zuiderzee na dvě části. Waddenzee a uměle vytvořené jezero Ijsselmeer. V roce 1975 pak bylo toto jezero rozděleno hrází Houtribdijk a tak vznikla dvě jezera. Díky říčním přítokům se z moře postupně stalo sladké jezero. Ochutnal jsem a opravdu voda už ani trochu slaná nebyla.
V roce 1934 byla na hrázi vybudována silnice, které spojuje provincie Severní Holandsko s Frísko. Je to fascinující dílo a jízda po hrázi pro mě byla silným zážitkem. Silnice je naprosto rovná a působí to, jako by byla nekonečná. Na začátku a konci jsme čekali u zdvihacích mostů, kde často proplouvají lodě. Uprostřed je na „ostrůvku“ vybudována rozhledna a také je možno vylézt na hráz Waddenzee.
Prvním větším městem za hrází je Harlingen, přístavní město, které nepostihla stavba uzavírací hráze. Plují odtud trajekty na Fríské ostrovy - Terschelling a Vlieland. Stará část přístavu si své kouzlo zachovala dodnes.
To už jsme se přesunuli do provincie Friesland, která patří k historicky nejstarším oblastem Nizozemska a od ostatních provincií se značně odlišuje. Charakterem krajiny, vlastní řečí – fríštinou, která se dodnes vyučuje na školách. V průběhu staletí se působením vody, ledu, větru a lidské činnosti vytvořila krajina značně odlišná od ostatních oblastí Nizozemska. Oblast nazývaná wattové moře tvoří rozsáhlé pobřežní mělčiny, kde se stírá rozdíl mezi mořem a souší. Jde o jedinečný ekosystém, který se táhne podél břehů Nizozemska a Německa.
Kousek od vesnice Warffum jsme se ubytovali v kempu Zuiderhorn. Byl to malý rodinný kemp, kdesi na samotě. Líbil se nám, prostředí tam bylo velmi příjemné. Škoda, že tady to bylo jen na jednu noc...
11. den 304 km: Přes provincie Groningen, Overijssel a Flevoland
Nedaleko kempu se rozléhá Groningen, který je správním městem provincie. První informace o městě se objevují ve 3. stol. př. n. l., ve středověku bylo nejvlivnějším městem v severním Nizozemí. Měl výsadní právo vařit pivo, pořádat trhy a být překladištěm zboží a je třetím největším univerzitním městem v zemi. My jsme tam dorazili po ránu, takže tam bylo liduprázdno. Akorát na náměstí za mnou došel somrák, který se dožadoval Eur, údajně na autobus. Odbyl jsem ho s tím, že mám pouze kartu, tak nakonec dal pokoj. V centru bylo všude plno odpadků, zřejmě tam večer byla nějaká akce. Symbolem města je věž Martinitoren, která patří ke kostelu sv. Martina, jenž je patronem města.
V místním kanálu kotví plachetnice De Verandering, která byla po 80 letech plavby na moři proměněna na restauraci, zaměřenou na holandskou specialitu – pannekoeken. Jsou to palačinky z mouky, vajec, másla a mléka, podávané na více než sto způsobů. Loď měří 43 m, stožármá vysoký 23 m. Příliš mě nenadchla, protože už nemá plachty a v úzkém kanálu je příliš schovaná.
V močálovité krajině, nedaleko německých hranic, se nachází odlehlá a obtížně přístupná pevnost Vesting Bourtange. Svou formou připomíná pevnost Naarden. Odlehlost kraje způsobila, že si do značné míry zachovala historický vzhled. Vznikla za účelem ochrany hranic s Německem na konci 16. století. Má půdorys několikanásobné hvězdy, kterou tvoří kombinace náspů a vodních příkopů. Uprostřed je pětiúhelníkové náměstí, z něhož vede 10 ulic vzájemně propojených do jakoby pavoučí sítě. V době naší návštěvy tam téměř nikdo nebyl, tak jsme si to mohli nerušeně projít. Raději si nepředstavuji, jak to tam musí vypadat v turistické špičce.
Dál jsme projeli přes provincii Drenthe, která má nejnižší hustotou osídlení. Je to kraj vřesovišť, močálů a rašelinišť. Zdrojem živobytí je zde zejména zemědělská výroba, průmysl je soustředěn především do Emmenu, největším městě provincie. Hlavním městem provincie je Zwolle, které je po obvodu obehnáno kanály Stadgracht a Achtergracht, jejichž hvězdicový půdorys napovídá, že v minulosti plnily úlohu vodních příkopů chránících opevněné město. Brána Sassenpoort – mohutná brána bývalého opevnění, která pochází z roku 1408. Přečnívající nástavby prý sloužily při obléhání města k tomu, aby obránci mohli na hlavy útočníků lít vařící olej. Brána Palserpoor je na druhé straně města.
Město Kampen - zvedací most Stadsbrug
Jako poslední jsme navštívili provincii Flevoland. Ta je neobvyklá tím, že byla před 30 lety zřízena na vysušených poldrech. Nachází se na územích, která byla ještě počátkem třicátých let 20. století let tvořená obrovským zálivem Zuiderzee. Za jednu z nejhezčí rybářská vesnic v celém Nizozemsku je označována vesnice Urk. Památník na pobřeží připomíná rybáře utonulé v bouři.
Nedaleko leží město Lelystad, kde je námořní muzeum a loděnice Batavia-Werd. Zřejmě se jedná o velmi navštěvované místo, protože tak obrovské parkoviště, které tam bylo, jsem snad ještě neviděl. Cena za parkování tam byla velmi vysoká, tak jsem při odjezdu zvolil únikovou cestu přes chodník, abychom se vyhnuli turniketům se závorami. Ve zdejším přístavu kotví plachetnice Batavia, kterou v letech 1985-1995 postavilo 200 dobrovolníků a představuje věrnou kopii lodi Východoindické společnosti. S výtlakem 1200 tun byla určená k obchodu. Je dlouhá 56,6 m, ponor má 5,1 m. Původní loď byla postavena roku 1628, ale hned následujícího roku se potopila u australského pobřeží. Že je způsobilá plavby na volném moři, dokázala v letech 1999-2001, kdy odplula do Austrálie a byla déle než rok vystavena v Námořním muzeu v Sydney.
Toto byl poslední cíl a dále mělo být na programu koupání. Vybral jsem kemp na břehu jezera, kde byla nedaleko malá pláž. Kemp Oppertje působil sympaticky, nevýhodou tam bylo, že motorky nemohly parkovat u stanů, ale na parkovišti uprostřed areálu. Ale byl to relativně malý kemp, takže to nebylo daleko. Postavili jsme stany a já vyrazil na pláž, Jirka k vodě nechtěl, tak zůstal v kempu. Moc jsem se na koupání těšil, zejména proto, že šlo o jezero, které ještě před pár desítkami let bylo moře se slanou vodou. Mé nadšení však opadlo, když jsem vlezl do vody. Ta nebyla moc čistá a nedaleko od břehu už bylo na dně bahno a tak trochu mi to připomnělo Balaton. Plavání mně noc nešlo, po tolika dnech strávených v sedle motorky jsem měl nějak ochablé svaly na pažích. Po návratu do kempu nakonec Jirka změnil názor a vyrazil si taky zaplavat.
12. Den 412 km: Arnhem – Nijmegen – Maastricht – nejvyšší hora NL Vaalserberg – Německo
Poslední den v Beneluxu, který jsme věnovali zejména místům, kde se udály významné události za 2. sv. války. Prvním takovým místem bylo město Anhem, které se stalo místem krutých bojů mezi německými a spojeneckými vojsky v roce 1944. Během operace Market Garden zde Spojenci začali 16.9.1944 realizovat silný letecký výsadek. Jejich předpoklady však nevyšly, Němcům se podařilo výsadek izolovat a během 14 dnů zničit. Arnhem přitom utrpěl těžké škody a patřil k nejvíce postiženým nizozemským městům.
Známý je most John Frostbrug. Ten nese jméno plukovníka Johna Frosta, který s 600 muži 2. anglického výsadkového praporu hájil dva a půl dne severní část mostu a přístup do města proti přesile německé pancéřové divize SS. Této události se věnuje např. film Příliš vzdálený most.
Pod mostem na nábřeží je park Jacob Groenewoud Plantsoen, pojmenovaný po holandském důstojníkovi, který za boje o most padl dne 18.9.1944. Jsou tam vystaveny upomínky na boje – anglické protitankové dělo, vrtule z letadla a letecká puma. Kousek odtud směrem k centru města je symbolické náměstí Aiborneplein. Představuje památník Arnhemské operace. Uprostřed stojí starý pilíř Justičního paláce zničeného za bojů, s upomínkovou tabulí.
Odtud jsme vyrazili do města Město Nijmegen, které je považováno za nejstarší město v Nizozemsku. Bohužel výjezd do historického centra byl uzavřen, protože tam chystali vystoupení komedianti s cirkusem. Zkusil jsem se tam dostat jinými cestami, ale vždy to skončilo zákazem vjezdu a pěšky to bylo příliš daleko. Alespoň jsme se pokochali zdejším mostem přes řeku Waal. Ten byl otevřen v roce 1936 a ve své době měl nejdelší mostní oblouk v Evropě o délce 244 m, při celkové délce mostu 604 m a výšce 65 m.
Následovala provincie Limburg. Tato část země se od ostatních odlišuje tím, že je zde kopcovitý povrch a leží zde nejvyšší bod Nizozemska. Po staletí touto krajinou pochodovala cizí vojska a za II. sv. války přinesla Limbursku těžké boje, kdy bylo mnoho vesnic a měst bylo téměř zničeno.
Na venkově u vesnice Ysselsteyn je jediný německý vojenský hřbitov v celém Nizozemsku. Je zde celkem 31 598 hrobů německých vojáků, kteří zemřeli v Nizozemí za druhé světové války. Navíc je tady 85 hrobů padlých z první světové války. Neznámých padlých pod nápisem "Ein Deutscher Soldat" je zde přibližně 5000. Na první pohled je patrné, že místní se o hřbitov starají velmi dobře. Při procházení mezi tak obrovským počtem hrobů jsem měl smíšené pocity. Zdejší atmosféra člověka přinutí k zamyšlení nad důsledky, které války přinášejí.
Posledním navštíveným městem byl Maastricht. Bylo založeno Římany už před 2000 lety, patří tak k nejstarším městům v Nizozemsku. Je proslulé uzavřením tzv. Maastrichtských dohod v roce 1992, které se staly základem Evropské unie. Motorky jsme zaparkovali poblíž centra a do ulic se vydali pěšky. Historickým středem města, na jehož západní straně je bazilika sv. Serváce a její kaple byla po staletí cílem poutníků z celé Evropy. Vedle této dominantní stavby stojí kostel Sint Janskerk, který je zbarven do červena. Po tolika navštívených památkách jsem si myslel, že už nic zvláštního neuvidíme, ale to bylo něco originálního. Na náměstí se však připravoval nějaký koncert, bylo obehnáno zábranami, tak toho nebylo moc vidět.
Nedaleko Maastrichtu, u města Margraten, je jediný hřbitov amerických vojáků padlých za 2. sv. války. Leží zde 8301 padlých a na zdech u vstupu jsou vytesána jména 1.722 nezvěstných. Při procházení hrobů jsem potkal i nějaké Američany, kteří přijeli za svými předky. Velmi dojemné jsou dobové fotky vojáků, které nechávají někteří pozůstalí u pomníků. Podobné hřbitovy jsem viděl v Normandii a stejně jako tam, velmi dobře se o ně starají.
Tečkou za Nizozemskem byla hora Vaalserberg, která je 322 m nejvyšším bodem země. Na vrcholu je rozhledna krále Baudouina, ke které jsem měl v úmyslu dojet. Z nedaleké vesnice k ní vedla polní a později lesní cesta, která byla docela dobře sjízdná, takže to vypadalo velmi nadějně. Necelý kilometr před cílem začala lesní cesta velmi nebezpečně stoupat a povrch byl tak členitý, že by se průjezd mohl naším „endurům” stát osudným, tak jsem raději zavelel k ústupu. Jak jsem zjistil po návratu domů, na vrchol vede normální asfaltová silnice. Vzniklo to tím, že jsem si polohu cílového bodu vyhledal na Google mapách, kde to označuje nesprávné místo.
Pro nocleh jsem měl vytipovaný kemp v Německu, konkrétně u Heimbachu. Dojeli jsme tam pozdě - na recepci byl vzkaz, že otevřeno mají pouze do 17 hod., ale spíš to vypadalo, že nemají otevřeno vůbec. Kemp je v národním parku Eifel, navíc byla hlavní sezóna, takže jsem nepředpokládal, že by tato situace mohla nastat. Pokračovali jsme tedy dál s tím, že narazíme na nějaký další po cestě.
Podařilo se najít hotel v Abendenu, který provozoval i kemp. Ubytování jsem šel domluvit do místní restaurace, která sloužila i jako recepce. Zde byla u výčepu starší dáma, která už od pohledu nevypadala příliš vlídně. Anglicky odmítla hovořit, tak jsem přešel do němčiny. Už to vypadalo, že ubytování máme vyřízené, ale to jen do okamžiku, kdy se zeptala na čas odjezdu. Kolem 7 hod. pro ni byl nepřijatelný, protože by neměl kdo převzít klíče od sociálek a o vhození do poštovní schrány nehodlala diskutovat. Následně vztekle roztrhala formulář. Měl jsem pocit, že jí naše národnost nebyla po chuti a chtěla se nás nějak zbavit. Z této návštěvy mně zůstaly velmi nepříjemné pocity.
Naštěstí příští kemp Hetzingen všechny „křivdy” napravil. Příjemní lidi na recepci a pěkné zázemí pro stany, odkud byl dokonalý výhled na hrad na skále. Ale i zde bylo téměř prázdno.
13. den 607 km: Cesta Německem
Cestu Německem jsem opět naplánoval mimo dálnice. Na trase bylo hodně pěkných úseků, ale taky nespočet obcí, kde se muselo jet krokem. Teď už jsem si to tak neužíval, protože po tolika dnech v sedlech a najetých kilometrech už se projevovala určitá únava. Asi 100 km od našich hranic, u města Bayreuth, to vypadlo na pořádnou přeháňku. Odbočili jsme na polní cestu a schovali se tam pod hustým stromem. Nad hlavami nám kroužil policejní vrtulník a naše chování bylo zřejmě vyhodnoceno jako podezřelé, protože do několika minut k nám přijela hlídka. Naštěstí dali pokoj, jakmile spatřili naše značky. Ještě nedávno tam pustili kdekoho a teď takové kontroly? Na to už je asi pozdě. Po tomto zážitku jsem se ještě víc těšil do té naší východní Evropy.
V podvečer jsme dorazili do kempu Karolína, kousek za Tachovem. Tento kemp hodnotím jako jeden z nejpříjemnějších, který jsem kdy navštívil. Rozléhá se kdesi na samotě v lese, uprostřed je hospůdka s restaurací, kde majitel kempu je i vrchním. Něco jsme podjeli a dali pár škopků zlatavého moku. Po 12 dnech abstinence jsem si dvanáctku Chodovar opravdu vychutnal.
14. den 411 km: Cesta k domovu a závěr
Cesta k domovu už probíhala nejkratší cestou. Kolem poledne se počasí pokazilo, začal foukat silný vítr a přišel liják. Takže posledních 100 km bylo ve znamení mokrého závodu, no to už mi náladu zkazit nemohlo.
Závěrem můžu konstatovat, že toto byla časově moje nejdelší moto dovolená, a přestože nebyla nejdelší trasou, považuji ji za fyzicky nejnáročnější. Navštívili jsme velké množství cílů a nemalá část trasy vedla náročným provozem. Asi nejvíc vyčerpávající však bylo dodržovat nízké rychlostní limity, zejména v Belgii. Kdybych měl tyto informace k dispozici při plánování dovolené, tak bych délky tras i množství cílů odpovídajícím způsobem upravil. Ale nakonec jsem rád, že jsme to tak všechno zvládli a máme na co vzpomínat
Tech cilu ste meli fakt hodne. Asi bych byl obcas lehce v nervu. Furt se oblikat, vyslikat, vedro k padnuti, kolony,...ale zase ste videli kus sveta a historie.
Ale vubec nevim, kdy a jestli. Nejak se mi nechce nic planovat. Ani letos se nic prebornyho a nejak moc planovanyho nekonalo.
